Škoda Auto

V tom, kam se vydám fotit tento víkend, jsem měl jasno už hezkých pár týdnů. Po pěti letech se k výročí 20 let spolupráce Škoda Auto s koncernem Volkswagen otevřely brány továrny pro veřejnost. Ačkoliv se do továrny běžně s fotoaparáty nesmí vzal jsem jej s sebou. Zajímavé je, že v žádných materiálech se o focení nepsalo ani ťuk, zároveň také nikde nebylo zakázáno. Já jsem se ale předem informoval, většina jiných návštěvníků si to zřejmě netroufla, mnoho lidí se srcadlovkou jsem nepotkal.

Den otevřených dvěří tu bývá vždy k nějakému významnému mezníku automobilky. Tato akce je vždy pro město mimořádnou událostí, určitě nebudu daleko od pravdy když napíšu, že pro boleslaváky je návštěva skoro jako povinnost. Zájem spatřit, co se děje za vysokými zdmi a jak vzniká auto přilákala i mnoho zvědavců z jiných měst, krajů ale i cizinců. V médiích jsem viděl cifru 50 000 návštěvníků a věřím, že tomu tak bylo. Problém mohlo činit parkování, zejména pokud někdo přijel déle. Začínalo se od 9 hodin a už v 11 bylo prý parkování v okolí továrny nemožné. Obrovským areálem firmy, který přejdete zhruba za půl hodiny, proudily davy lidí. Projít si celou Škodovku vydá na celý den a na konci toho má člověk plný brejle. Komu se nechtělo chodit, mohl se svézt autobusy, nutno podotknout, že se po prvních dvou zastávkách beznadějně zaplnily a další, kdo chtěl nastoupit, měl smůlu. Zdaleka nejsložitější bylo dostat se do hal, protože dveře nejsou na tolik osob zvyklé. Po menším čekání už byl člověk uvnitř a tam bylo o poznání volněji.

Já charakter jednotlivých provozů lehce znal, tudíž jsem byl ve výhodě. Podmínky byly ve všech halách stejné. Chodit se mohlo pouze ve vymezených prostorech. Dostat se do absolutní blízkosti strojů, bylo spíš výjimkou. Takže hledat zajímavý úhel pohledu, nebo získat dobré pozadí jsem někdy nedokázal. Další nepříjemností byl nedostatek prostoru a soukromí k focení. Ne vždy jsem si mohl dostatečně odstoupit, anebo měl možnost udělat záběr bez neustále proudícího davu lidí. Co mě zklamalo, je že v některých halách výroba stála. Fotit pracoviště bez dělníků mi nepřišlo ono. Proto mi některé stupně výroby v galerii chybí. Naprosto nejatraktivnější focení bylo bez překvapení v hutích. Do ruda rozžhavené díly, velké těžké stroje, špinaví dělníci. To byla paráda. Těšil jsem se do svařovny, kde od pracujících robotů obvykle lítá jedna jiskra za druhou, ale bylo to slabé. Viděl jsem v provozu snad jen dva, oba velice špatně dostupné a navíc za poničenými plexiskly. Výhodou pro fotografa ve Škodovce je, že si většinou nemusí příliš lámat hlavu s vyvážením bílé. Já vše nechal na automatice s celkem dobrými výsledky a u případných korekcí jsem nabíral kapátkem z předmětů ve fotce. Týmová barva je tu totiž šedá, jak praktické :)

Jsem rád, že jsem si tu mohl zafotit, protože získat k tomu povolení v běžném provozu, je sci-fi. Takhle jsou možnosti značně omezené, ale lepší než nic. Jedinou vadou na kráse pro mě byly stojící linky. Určitě bych ocenil víc, kdyby firma věnovala víc na sobotní platy zaměstnancům než zpěvákům, kteří se starali o kulturní vyžití návštěvníků. Co pamatuji, tak to bývalo v tomto ohledu lepší. Ale třeba ten příští den otevřených dvěří bude přát více příznivcům focení než posluchačům hudby.

Mohlo by vás také zajímat: