Kluzáky byly vytahovány do soutěžní výšky kolem 600 m. Závody probíhaly principem formule, kdy kluzáky krouží až do doby, než jsou připraveni ke startu všechny z kategorie a pak následuje hromadné protnutí pásky. Letí se po vytyčené trase na čas. Na mateřské letiště se zpravidla nepodaří vrátit všem letadlům, některá se vrací ve složeném stavu vozy. Výška, kterou naberou letadla po startu z nich utvoří tečky, které jsou na fotkách z širokých skel prakticky nepatrné. Díky návštěvě po dva dny jsem zaznamenal rozdíly v pozorovatelnosti na různých typech oblohy. Zamračená obloha se mi asi stejně jako pilotům líbila nejméně. Ledadla, která jsou až na výjimky čistě bílá, a tak se stávají špatně viditelným doplňkem na neatraktivním pozadí. Protože jde o nehlučné stroje, povedlo se mi jich pár i prošvihnout, když přistávaly. Za takového počasí jsou opravdu mizerně vidět. Na vymalované modré obloze jsou problémy s viditelností jen ve výšce, fotky na takovou vzdálenost jsem po prvním dni zavrhnul. Skvělá pro focení jsou nasvícená bílá oblaka, stačí počkat až přes ně poletí některý z kluzáků a jeho silueta na něm díky kontrastu dobře vynikne. Jako úplně nejvýhodnější na focení se ukázalo přistávání, při kterém se letadla snáší krouživými pohyby na přistávací dráhu a pro fotoaparát dostávají relativně přijatelnou velikost. Velkým kladem těchto závodů byla absence reklam. Celkově ve mě tento sport zanechal příjemný dojem, jediná nevýhoda pro fotografování je, že mezi přípravou, startem a přistáním jsou velké časové rozestupy, ale když už se něco z toho děje, tak to jde hrozně rychle. Nestihl jsem vše co jsem chtěl, počasí ke konci týdne nechalo letadla odpočívat, takže jsem se vůbec nedostal k vyfocení skládání větroňů, jak jsem plánoval. Za rok na tom musím zapracovat.