Kluzáky byly vytahovány do soutěžní výšky kolem 600 m. Závody probíhaly principem formule, kdy kluzáky krouží až do doby, než jsou připraveni ke startu všechny z kategorie a pak následuje hromadné protnutí pásky. Letí se po vytyčené trase na čas. Na mateřské letiště se zpravidla nepodaří vrátit všem letadlům, některá se vrací ve složeném stavu vozy. Výška, kterou naberou letadla po startu z nich utvoří tečky, které jsou na fotkách z širokých skel prakticky nepatrné. Díky návštěvě po dva dny jsem zaznamenal rozdíly v pozorovatelnosti na různých typech oblohy. Zamračená obloha se mi asi stejně jako pilotům líbila nejméně. Ledadla, která jsou až na výjimky čistě bílá, a tak se stávají špatně viditelným doplňkem na neatraktivním pozadí. Protože jde o nehlučné stroje, povedlo se mi jich pár i prošvihnout, když přistávaly. Za takového počasí jsou opravdu mizerně vidět. Na vymalované modré obloze jsou problémy s viditelností jen ve výšce, fotky na takovou vzdálenost jsem po prvním dni zavrhnul. Skvělá pro focení jsou nasvícená bílá oblaka, stačí počkat až přes ně poletí některý z kluzáků a jeho silueta na něm díky kontrastu dobře vynikne. Jako úplně nejvýhodnější na focení se ukázalo přistávání, při kterém se letadla snáší krouživými pohyby na přistávací dráhu a pro fotoaparát dostávají relativně přijatelnou velikost. Velkým kladem těchto závodů byla absence reklam. Celkově ve mě tento sport zanechal příjemný dojem, jediná nevýhoda pro fotografování je, že mezi přípravou, startem a přistáním jsou velké časové rozestupy, ale když už se něco z toho děje, tak to jde hrozně rychle. Nestihl jsem vše co jsem chtěl, počasí ke konci týdne nechalo letadla odpočívat, takže jsem se vůbec nedostal k vyfocení skládání větroňů, jak jsem plánoval. Za rok na tom musím zapracovat.

Pokud bych měl vypíchnout akci, kterou se může honosit město Bělá pod Bezdězem, bylo by to určitě Bělské balónové hemžení. Pod tímto názvem se skrývá setkání příznivců horkovzdušných balónů. Dlouho jsem proto v kalendáři netpělivě očekával datum 17.-20.6.2010, ve kterém měl konat už devátý ročník Bělské balónové hemžení 2010. Tato balonářská fiesta našla své stanoviště v klidné okrajové části města u škvárového fotbalového hřiště. Ač bylo prostředí skoupé na výrazné kompoziční prvky, bylo z větší části tvořeno loukou a poli, a tak nebyly záběry nepříjemně narušovány pozadím. Vzhledem k počasí, které panovalo se bohužel více než polovina letů neuskutečnila. O atraktivitě barevných plavidel vypovídala i hojnost diváků a fotografů.

Já jsem se mezi nimi snažil udělat co nejzajímavější záběry všech procedur. Přípravy trvaly ze všeho nejdéle, od okamžiku, když se balon postavil na koš, nabralo vše rychlý spád. Cestující naskákali dovnitř a za chvíli už byl balón ve vzduchu. Tato poměrně kratší šance vyfotit nafouknutý balón na zemi mě zprvu překvapila. Později jsem si už ale dával pozor, abych byl připraven na zamýšlený záběr. Dostat do hledáčku celý balón při jeho obřích rozměrech (údajně 30m na výšku) zblízka jde pouze velmi širokým ohniskem, či rybím okem při tom ale může dojít k deformaci, která nemusí vypadat až tak hezky. Na teleobjektiv už pak bylo samozřejmě potřeba vyrazit o dost dál. Měl jsem možnost fotografovat také v balonu. Mimo úžasného zážitku jsem se ale musel věnovat i focení, v koši nás bylo 6. Prostoru nebylo mnoho, mohl jsem se prakticky jen otočit. Při svojí výšce jsem pocítil i teplo jdoucí od hořáků, plameny mají teplotu 2000°C a v tričku a kraťasech mi tam zima opravdu nebyla. Výměna objektivů byla, kvůli stísněnému prostoru dost složitá. Teleobjektivem jsem se pokoušel zachytit další balóny nad krajinou, ale vzhledem k větším časovým intervalům při startu z nich byly spíše tečky. Širokými ohnisky jsem se pak snažil udělat nějaké snímky na balón ve vzduchu, ovšem musím přiznat, že to pro mě bylo složitější než bych čekal. Posledním úskalím fotografa v balónu byla přistání, zažil jsem celkem tři, protože jeden ze členů posádky absolvoval výcvik na pilota. Za klidnějšího větru, by asi problém nebyl, ale my letěli za silnějšího, a tak přistání byla dost cítit. Nejhorší na tom bylo jako uchránit foťák od nárazu i mačkajících se spolucestujících. Nakonec byla posádka zachráněna, jak poznamenal pilot :) Bonbonkem byla sobotní noční ohnivá show. Pět balónů dělalo kulisu v podobě obřích žárovek a zbytek pole pouze s koši osazenými hořáky dělalo již zmíněnou show. Moje pocity jsou skvělé, focení jsem si velmi užíval a jsem po delší době celkem spokojen.